Buďte vítáni na naší

SVATEBNÍ STRÁNCE !!!

Malý referát o velké události.

Stalo se to 11. října 1997. Na hrad Landštejn se sjela docela slušná hromádka lidí, aby byla svědkem toho, jak si řekneme své "ano". Již od pátečního odpoledne probíhaly na hradě práce čistící a zkrašlující. Večer bylo již vše důležité, včetně svatební kytice připraveno a na svých místech a tak byl volný čas věnován úpravám kostýmů. Neboť co by to bylo za hradní svatbu, kdyby na ní nebyly historické postavy v těchto místech k vidění spíše o hradních slavnostech. Pravda, některé historické postavy měly na sobě současný slavnostní oblek, ale na příštích slavnostech již budou zase stylové!

V sobotu ráno pak proběhl vlastní obřad. Pan oddávající přijel z Nové Bystřice a s ním i paní matrikářka. Jelikož ani před námi ani po nás žádná další svatba nebyla, nikomu nevadilo, že se začalo o pár minut později. Svatební místnost (v civilu expozice hradu) se zaplnila návštěvníky, svatebčany a ostatnímy přítomnými. Asi takto:

Následoval pěkný a dojímavý projev pana oddávajícího, výměna prstýnků ("Nevím jaká výměna, před svatbou jsem si je přeci zaplatil, tak byly oba moje!" Pozn. ženicha) a podpis jakési mírové smlouvy o vzájemném neútočení, kterou museli podepsat i dva k tomu účelu speciálně vycvičení a do budoucna i nezmanipulovatelní náhodní svědci. Jak jsem pochopil, za další osud našeho manželství nesou právní záruky především oni.

Pak nastal všeobecně očekávaný okamžik prvního manželského políbení. (S ohledem na výškový rozdíl snoubenců a paní fotografky poněkud ze žabího pohledu.)

Některé přítomné rychlý spád událostí, neboť vše netrvalo déle než pár minut, zřejmě zaskočil, jiným to bylo celkem fuk nebo na sobě nedávali mistrně nic znát a tvářili se i nadále nezúčastněně. Když dozněl pláč i smích, všichni se pěkně seřadili do zástupu a šli nám blahopřát. Někteří, když zjistili že mohou políbit nevěstu, šli i dvakrát (O.K. a J.S.)

Největší překvapení však byla nenadálá účast tety Radky ze Srbska, která dorazila na obřad zcela nepozorována a její nenápadný zjev ji ukryl mezi ostatními svatebčany. Způsobila menší trauma ženichovi, neboť ten se nechtěl ze zcela nepochopitelných důvodů nechat od té staré a milé dámy políbit.

Zhrzené tety se nakonec dobrotivě ujal O.K. a ukryl se s ní do nedaleké restaurace. Poté již tetu Radku nikdo nespatřil. Jedna fáma tvrdí, že odjela zpět na Balkán, druhá říká, že zůstala v oné hospodě dodnes. Ti, kdož tetu Radku poznali blíže se přiklání k druhé variantě.

Svatebčané odjeli do penzionu Hřebíček na Blatech a tam do sebe ládovali slavnostní oběd. Penzion byl slušný, strava chutná, ale nebyla tam paní fotografka, proto z něj nejsou žádné obrázky. Doplňuji proto obrázkem novomanželů, na kterém je vidět, jaký to byl větrný den. Poryvy větru byly tak silné, že před penzionem uchvátily paní kastelánku a složily jí k nohám překvapených svatebčanů.

Po obědě jsme se všichni sešli v hopodě Holubnik, kde nám laskavý pan vedoucí a majitel v jedné osobě přenechal celý sál i s výčepem. Ten se postupně naplnil bujarým zpěvem, cigaretovým dýmem a lidmi. Pivo bylo dobré a chutnalo i novomanželům. Zpívalo se, jedlo a pilo a to až do pozdních nočních hodin...

Toto vyprávění je u konce. Velmi zdařilé fotky jsou dílem Lenky Pekárkové a Zdeňka Kvíze, kterým touto cestou děkujeme za odvedenou práci. Dále patří velké poděkování paní kastelánce Jiřině Mládkové za poskytnutí hradních prostor, Robertovi Kostkovi za provoz hospody Holubnik a všem přítomným, kterých bylo více než 70, za jejich "aktivní" účast.

Václav a Gabriela Obadálkovi

Konec...